top of page
Obrázek autoraLubomír

Bez cíle nejsou cesty.

Aktualizováno: 24. 6. 2020

Kdo není čtenář poutavých a snad i inspirujících příběhů ze zákulisí, najde na konci příběhu 5 minutové video toho nejpodstatnějšího ;).


Je 20. září 2019 krátce po poledni a ve víru všedního pracovního dne mi zvoní telefon. Volá mi další klient, maminka Viktorky, jestli bych ji ve svém studiu vyfotil její dceru jako fotomodelku a splnil ji tak její velký sen.


"Víte, já ale nejsem portrétista, fotím pro průmysl a firmy." A ta paní že to nevadí, že je její dcera po úraze, a že se jenom snaží ji dělat šťastnou a ukazovat, že si své sny může plnit i přes nepřízeň osudu, která ji potkala. Už si ani nepamatuji, proč si pro oslovení vybrala právě mne, ale když už jsem to měl být já, pak tedy rozhodně po mém a určitě ne jako zakázka bez přidané hodnoty :).


A tak jsem si nechal celý ten jejich příběh vyložit, abych v něm našel podstatu toho, kam maminka tímto splněným snem Viki u ní cílí a tento cíl si pak dal i za svůj.


Z vlastní zkušenosti vím, že nejpalčivější nebývá vzdorování samotné tragické události a jejím následkům, ale obava z toho, co bude, až nám pečujícím dojdou síly. Kdo se o ty naše blízké postará, až my sami nebudeme moci? A maminka Viki, která je na ní úplně sama a navíc u dítěte s dlouhým životem před sebou, to nepochybně vnímá o to intenzivněji.


Jednou mi jeden profesor dal moudrou radu, že pečovat o své blízké je ušlechtilé, ale nesmíme při tom zapomínat sami na sebe, protože, pokud bychom se vyčerpali do padnutí, pak nebude nikdo, kdo by těm našim blízkým, ale i nám samým, pomohl. A víte co? Jeho slova jsou velkou pravdou.


"Tak fajn, udělám pro vás, co bude v mých silách, ale do konce roku mám úplně našlapáno, tak bych se ozval koncem roku a focení naplánujeme na leden nebo únor. Může být?" Z druhého konce telefonu jsem cítil obětí a tak bylo domluveno. Nechal jsem si pro představu poslat ještě nějaké fotky Viki a dal si připomínku do diáře, abych se nezapomněl ozvat.


11.12.2019 mi diář připomíná čas věnovat se přípravě focení Viki, a tak domlouvám s maminkou první osobní setkání u nich doma, abych Viki trochu poznal a udělal si představu o jejím zdravotním omezení.


27.11.2019 startujeme a s mojí ženou Luckou a dcerami Elisabeth Danielou a Victorií Mercedes vyrážíme směr Brloh u Loun za Viki a její maminkou Ivanou. Od Viki se dozvídáme něco o jejích snech a tužbách a od maminky zase vše potřebné z toho ostatního, čímž můžeme začít vytvářet nějaký již konkrétní plán.



Takže tu máme jednu rozesmátou šestnáctiletou holku s levostrannou hemiparézou a lehkým mentálním postižením, které ji aktuálně drží na desátem roku věku, milující Kabáty a s touhou být modelkou. Vedle ní pak maminku bojovnici skrývající pod maskou úbytek sil, jejíž cílem je dodat Viki co nejvíce pestré životní zkušenosti, které by ji motivovaly jít dál a také ke snaze být co nejvíce soběstačnou.


Loučíme se a při západu slunce odjíždíme domu plní dojmů. Všem nám je jasné, že tohle nemůže být jenom o učesání a fotografování, což by nepochybně Viki udělalo šťastnou samo o sobě, ale i o proslunění života její maminky a o něčem, co by jako přesah mohlo být třeba i začátkem něčeho dalšího, něčeho, co může Viki otevírat další příležitosti k tolik potřebnému mentálnímu i fyzickému rozvoji.


Na takový úkol ale sami nestačíme, tak dávám výzvu na FB a začínám hledat spolehlivou vizážistku s kameramanem. Během chvilky se nám ozývá jak vizážistka Pavlína Kraková z Litoměřic, tak i kameraman, který se ale odmlčel tak rychle, jak se nám ozval, a tak nakonec zůstala tato část poptávky bohužel nevyslyšena. Ještě listuji v adresáři telefonu a vytáčím Davida Krejčiříka, majitele Limousine Service Prague, kterého jsem měl tu čest poznat z

Z natáčení hudebního klipu Angela Purgerta "Zrození hvězd".
Adéla Rezková

pozice klienta jako úžasného srdíčkáře milujícího svojí práci, stejně jako modelku Adélu Rezkovou, které hned vzápětí volám také. Tu jsem zase poznal na natáčení jednoho hudebního klipu, u kterého jsem přicmrndával jako druhý kameraman student. A jelikož mi oba bez váhání řekli ano, byl na světě tým srdíčkových lidí, kteří sice spolu ještě nikdy nepracovali v jednom týmu, ale všichni jsou kovaní profíci, a to je pro začátek už hodně slibné. Prostě jsem klikař :D.


Máme tu leden 2020 a Lucka hledá v diáři našeho salonu nejbližší možné termíny, ve kterých bychom mohli kadeřnickou část na celý den rezervovat jenom pro velký den Viki. Z nich pak necháváme volit Davida s Adélkou, jejichž uvolnění z pracovního diáře je z řady důvodů, oproti nám všem ostatním, nejméně snadné. A jelikož služby limuzín i modelek jsou nejvíce poptávány na víkendy, volba padla na úterý 4.2.2020, ke kterému se musím přizpůsobit já s Pavlínkou, ale i Viki se svojí školní docházkou a její rodinným doprovodem.


Už mi tedy zbývá jenom zajistit oblečení laděné do rokového stylu, který je Viki blízký.


18.01.2020 využívám cestu do Prahy na Videofest a stavuji se v Tesco Letňany na šmejdění po vhodném oblečení a obuvi. Tohle mi jako chlapovi nedělá vůbec žádný problém, protože celý svůj život jsem obklopený ženami. A třeba mé dcery nakupování se mnou, pro mojí trpělivost a pochopení, vysloveně milují :D. Takže to beru pěkně popořadě, prolejzám jeden obchod za druhým, fotím si potencionální úlovky a štěstěnou mi vlastní objevuji v CROPP fungl novou kolekci laděnou právě do hledaného rokového stylu. Takže u velmi vstřícného personálu domlouvám proceduru zápůjčky a odjíždím z Prahy s plným uspokojením, že jediným slabým článkem už mohu být pouze já, jakožto fotograf, co portréty fotí jenom okrajově, o fashion ani nemluvě :D.


21.01.2020 získávám od manažerky z CROPP registrační číslo pro zápůjčku a tak všechno klape, jak má. Ještě zkouším znovu rozhodit síť na doplnění týmu o kameramana, ale vzhledem k blížícímu se termínu si nedělám kdo ví jaké naděje. Spíše už jenom zkouším štěstěnu, a také pro svůj pocit, že jsem udělal pro přípravu možné maximum. No, sice z toho nic nebylo, ale minimálně jsem tímto svým projektem zaujal Jirku Zábranského a Romana Filipa, kteří sice časově nebo ze zdravotního důvodu nemohli, ale třeba nám to vyjde někdy příště.


Je 02.02.2020 a v toto magické datum se náš kotel vytápějící dům s ateliérem rozhodl odejít na věčný odpočinek, takže využíváme skvělého přístupu i korektní nabídky od PLYNOSERVIS.LT s.r.o. a věříme, že výměna kotle naplánovaná na osmou ráno v den "D" proběhne bez problémů a focení se odehraje již v příjemném klima.


03.02.2020 brzy ráno odjíždím do CROPPu v Letňanech pro kolekci oblečení, kde si beru 12 kousků z nové kolekce a několik drobných doplňků. Ještě se stavuji v obuvi Deichmann, protože vybrané botičky v CROPPu se dostaly do slevy a zlevněné zboží se do zápůjčky zařadit nedalo. Oslovuji tedy prodavačku, která mi ochotně pomáhá najít vhodné boty, do kterých by se snad mohla Viki obout, a tak si z Letňan s oblečením odnáším i troje rokově laděné botky.


V devět večer ze salonu odchází poslední klientka, následuje rychlá večeře, uložení té nejmladší na spaní a hurá na přípravu uvítání Viki. V salonu nás čeká úklid a doplnění kapacity křesel o letní ratanový set využívaný na terase před salonem, vyžehlení veškerého zapůjčeného oblečení, příprava občerstvení pro všechny účastníky, nakonfigurování ateliéru pro portréty na černém pozadí, nabití všech potřebných akumulátorů a alespoň GoPro kamerky pro takový ten amatérský miniklípek pro obohacení foceného backstage.


Je 04.02.2020, něco málo po třetí hodině ráno, vše je připravené, a tak s Luckou využíváme pár zbylých hodinek ke spánku. V 05:30 zvoní budík a já musím vstávat, abych se osprchoval a dal trošku do kupy, protože podle harmonogramu musím nejpozději v 06:20 vyjíždět pro Viki s doprovodem do Brlohu, kde bych měl být v sedm. Je deštivo, tak to nechci moc hnát.


V Brlohu mne vítá natěšená Viki s maminkou a ještě chvíli čekáme na strejdu s tetou, kteří pojedou s námi jako jejich doprovod, takže na pohodu. Před půl osmou vyrážíme v plné sestavě směr Čížkovice, kam přijíždíme přesně na čas v osm hodin, jak je v plánu.


Vítáme je spolu s Luckou a dcerami v našem salonu zatím sami, protože zbytek týmu jim máme v plánu dávkovat jako překvapení v průběhu celého dne, abychom jim zážitek hezky gradovali. Uděláme rychlofotku Viki před úpravou, domlouváme s ní úpravu jejích vlasů a Lucka se pouští do práce. Elisabeth na sebe v tuto chvíli bere úlohu hostitelky a já se jdu věnovat technikům z Plynoservisu.LT, kteří také právě dorazili na výměnu kotle. A tak přebíhám od kotle do salonu, abych udělal pár fotek z příprav Viki, a zase ke kotli, kdyby technici něco potřebovali, co bych mohl zařídit, aby jim nic práci nekomplikovalo.


Viki si užívá aplikaci Botanei k oživení barvy vlasů a akorát na čas před desátou přijíždí vizážistka Pavlínka, která si po krátké přípravě přebírá Viki do své péče. Viki si prožívá řeholi modelek a my ostatní se dobře bavíme nad hojností všelijakých pochutin a dobrých moků, i výměna kotle probíhá absolutně hladce, takže začínám věřit, že poctivá příprava se opět vyplatila a tento den bude nejenom pro Viki a maminku, ale i pro nás všechny úžasným a nezapomenutelným.

Je kolem půl jedenácté a zvoní mi neznámé číslo. Volají mi z redakce Žateckého a lounského Deníku, kam jsem psal včera zmínku o příběhu Viki, jestli mohou můj dopis předat redakci Litoměřického Deníku, i když jsem v našem regionu nechtěl tuhle naší akci jakkoliv tiskem zviditelňovat. Oni ale, že událost, na které se dokáží sejít odborníci svých řemesel, kteří spolu do té chvíle nikdy nic nedělali a jen tak bez publicity a zcela nezištně někomu plní sen, je takovou pozitivní zprávou a dobrou protiváhou k výrazné převaze zpráv o všem možném špatném, že by to litoměřičtí zpracovali jako materiál pro všechny Deníky kraje.

"No, když to tak vidíte, tak předejte", pravím. A během okamžiku mi volají z Litoměřic, jestli náš harmonogram platí a že by přijel redaktor i s fotografem na půl jednou. Takže z domluveného zaslání několika mých fotek a krátké popisné zprávy pro Žatecký a Lounský Deník, aby si Viki užila svojí fotku v místních novinách, se během mrknutí oka stala z naší malé akce hlavní událost celého kraje a Viki celebritou krajského formátu. Prostě fakt úlet :D.


Mezi tím, co rodině oznamuji nové a neplánované překvapení, přichází mi zpráva od Adélky o drobném zpoždění vlaku, čímž mi připomíná, že už mám na čase pomalu odjíždět na vlakového nádraží v Lovosicích. Ještě udělám pár fotek z dokončovaného líčení Viki, stavuji se ještě u kotle, kde již finišují a začínají zavodňovat systém.


Ve 12:15 přicházím s Adélkou do salonu a představuji ji rodině a Viki jako finalistku Miss České republiky 2016 a modelku světového formátu předvádějící a fotící po celém světě, která ji bude jako naše překvapení provázet fotografováním, radit ji s oblékáním a jak pózovat před mým objektivem. Viki září nadšením, maminka dojatá se slzou v oku a atmosféra pulsuje jak ve velkém světě modelingu. Na Viki probíhají ještě poslední kadeřnické úpravy, Pavlínka líčí Adélku ke stylu líčení Viki a jako by režisér dal na place pokyn, přichází redaktor Deníku s fotografem právě v okamžiku, kdy se na obou děvčatech právě končí.


Takže malá pauza, ve které si nás redaktor obchází pro rozhovory a fotograf fotí, co pro článek potřebují.

Kolem jedné se přesouváme do ateliéru a aranžujeme focení pro redakční vyslance, aby mohly běžet zase po další své práci a nemuseli čekat na ostré focení. Vypínám tedy optickou synchronizaci studiových blesků, pouštím pilotky na plný výkon a tak je hnedle fotografovi v černém ateliéru k dispozici dostatek světla pro jeho focení.


Za patnáct minutek je hotovo, loučíme se s redaktorem a jeho fotografem, a já jdu podepsat předávací protokol nového kotle, který už běží a rozehřívá radiátory v ateliéru právě včas.


Je to otázkou minutky, než se vrátím do ateliéru a holky prohánějí palce na svých mobilech a publikují své portréty na Instagramu, co si stihli už sami nafotit :D. "Tak fajn, máte nafoceno, tak to balíme." No, prostě další pokus o ulejvku, co mi neprošel a tak vracím setup ateliéru do původního nastavení a začínáme první sérii fotek pro rozehřátí.


Viki je úplně na pohodu. Nechává se vést Adélkou a snaží se, co se dá, plnit i mé pokyny, hlavu trošičku nakloň doleva a dívej se na tuhle lampu, to je moc, trochu zpátky, ....., prostě takové to dirigování, které od ní se mnou vyžadovalo doslova nadlidskou trpělivost. Čas nám ubíhá, měníme oblečení, aranže a všichni se snažíme z Viki dostat možné maximum, aby na sebe mohla být hrdá. Je 14:30 a čas změnit ještě trochu i styling vlasů, takže se přesouváme do salonu a dáváme si od focení pauzu, což je tak akorát, protože druhé překvapení je na cestě a blíží se.


Úderem patnácté hodiny před salon přijíždí dlouhá černá limuzína, kterou Viki hned v odraze zrcadla bystří a snad i na chvíli ztrácí dech. Přichází David a představuji ho jako jejího osobního řidiče, který ji po fotografování v jeho limuzíně po skončení celé akce u nás odveze s její maminkou a doprovodem domů, zkrátka v duchu zářivého světa těch nejúspěšnějších modelek, aby ten prožitek, být alespoň na jeden den fotomodelkou, byl opravdu se vším všudy a v plné parádě. Nadšení se samozřejmě nevyhýbá ani dojaté maminky, ani jejímu strejdovi s tetou. A to by nebylo, aby se hned neběželi podívat a hned se u limuzíny také navzájem fotit :).

Čas nás nemilosrdně tlačí a tak se přesouváme zpět do ateliéru s posledním outfitem, fotíme posledních pár záběrů a hlavně skupinu celého týmu Viki na památku.

V 15:30 se s focením přesouváme do limuzíny, kde narychlo děláme pár fotek Viki s Adélkou, dvou modelek, zářivých hvězd celého dnešního dne. Maminka Viki mezi tím v salonu balí věci a připravuje vše na odjezd domů.

Je 16:10 a krásný den nás všech pomalu končí. Viki s rodinou, Adélkou a Eli nastupují do limuzíny, ještě si naposledy zamáváme, a vyrážíme na cestu zpět do Brlohu, kde tahle úžasná cesta fotomodelky v sedm ráno započala.


Je krátce před sedmnáctou a Viki po desetihodinovém maratonu vystupuje před svým domovem z limuzíny, plná emocí, nových zkušeností a snad i s posílenou vírou, že svět není jenom černý, byť to tak pod vlivem médií může mnohým připadat, ale že ji ve své pestrosti i vlídnosti nabízí cesty, po kterých, i se svým hendikepem, může zkoušet kráčet a nedělat se neviditelnou z obavy posměchu a třeba i odmítání.

A těmihle slovy uzavírám příběh tohoto dne, ve kterém se sešel tým srdíčkových lidí, kteří si z mého pohledu zaslouží veliký respekt a bylo mi nesmírnou ctí je poznat a pracovat s nimi v jednom týmu pro dobrou věc.


Všem vám moc děkuji,


Lubomír



10 hodin v 5 minutách:


166 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comentarios


bottom of page